V pomáhajících profesích a psychoterapii znamená systemický přístup odklon od expertního postoje k postoji partnerské (dialogické) spolupráce a připojování v jazyce – k podněcování systému, tedy jedince, páru, skupiny, atp. k lepší (užitečnější) organizaci sebe sama. Principy podněcování vyjádřil Ludewig v trojjedinosti užitku-respektu–krásy.​

​

Systemická terapie využívá toho, co už klient dělá. Hledá ve „zlém zrnka toho dobrého“ a na nich staví nový směr klientova života. Například: Lidské problémy se udržují při životě prostřednictvím specifických klíčových situací, na které jsou jedinci obzvláště citliví. Lidé vykonávají všechno pro to, aby se do nich nedostali, ale ani to nepomáhá, často spíš naopak. Těch samých klíčových situací využívá systemická terapie: V detailní spolupráci s klientem hledá a zkoumá alternativy klientových způsobů uvažování, reagování, pohledu na sebe, na druhé, které se právě osvědčují v tom, jak lépe projít oněmi klíčovými situacemi. A přinést do života nové možnosti.

Vypadá to tedy tak, že klient si na vše přišel sám. Je to ovšem svým způsobem iluze, ale iluze užitečná. Bez specifického doprovázení klienta terapeutem, by si na to své sám možná nepřišel. Na druhou stranu, terapeut mu přímo nedodal návod, jak zacházet se svou psychikou, se svým chováním, se svým tělem. Terapeut pomohl klientovi, aby si – s terapeutem na blízku – pomohl sám.

V rámci systemických terapií, založených konstruktivisticky, lze mezi mnohými rozlišit:

• Na řešení orientovaný přístup

• Zakázkový model

• Narativní přístup

(vše STRNAD, V., dostupné na www.isz-mc.cz).

NARATIVNÍ PŘÍSTUP

Základní myšlenkou tohoto přístupu je zaměření na příběh klienta a jeho převyprávění tak, aby se mu v něm žilo lépe. Vychází z předpokladu, že lidé si příběhy o sobě a své minulosti vlastně sami utvářejí (výběrem podstatných a nepodstatných zážitků pro příběh atp.) a to ovlivňuje jejich vnímání světa i sebe sama a tím i prožívání a chování. V průběhu terapie se tedy mění pohled na dosavadní příběh-život. Nejedná se o nalhávání si něčeho nereálného, ale o rozpuštění fatality starého pohledu a připuštění a výběru i jiných úhlů pohledu.

Prakticky se terapeut zajímá o významy, jaké pro klienta jednotlivé situace mají a mohou mít. Dále pak o důvody a hodnoty, které klienta k nějakým přesvědčením a pohledům vedou. O vliv společnosti a kultury. O to, přes jaké "brýle" se klient na svět a na sebe dívá. O to, jak a proč s ním jeho "vnitřní hlásek" mluví. Atd.

​

NA ŘEŠENÍ ORIENTOVANÝ PŘÍSTUP

Specifikem přístupu je hlavně důsledné zaměření na řešení (zdroje, cíle a jejich konkrétní podoby a možnosti) místo od zaměření na problém a jeho analýzu. Díky tomu často rychleji dosahuje změn. Vychází z myšlenky, že čím více se zaměřujeme na cíl (a jeho konkrétní podobu), tím rozšiřujeme své možnosti, jak ho dosáhnout neboli jedná se o rozvíjení řešení, nikoli problémů. To v praxi znamená, že zaměření se na zdroje, možnosti, úspěchy atp. je užitečnější než se dlouze zabývat nedostatky a selháními. Myšlenkou je, že řešení nemusí vycházet ze znalosti problému, ale z toho, že je pro daného klienta takové řešení vhodné.  Toto vysvětluje Steve de Shazer v metafoře o klientovi, který je před zamčenými dveřmi, za kterými je spokojený život. Pokud se tam chce dostat, tak nutně nemusí prozkoumat zámek, ale potřebuje najít správný klíč k tomu zámku. Kdy zámek je problémem a klíč je řešením.

Víše popsané však neznamená, že se v tomto přístupu nemluví o problému! Jde o nastavení terapeuta, který důsledně rozšiřuje možnosti a nerozvíjí (nerozšiřuje) problém.

​